Jan Spěváček: PERISKOP

Bylo jasné, že soustava zrcadel Periskopu Jana Spěváčka povede úplně jiným směrem. Okem Periskopu reflektuje své okolí a nebojí se to vzít širokou optikou, protože „Všechny cesty vedou z Vysočiny do Jeruzaléma…“ a zpět „… na Vysočinu, do svaté krajiny jakýchsi kopečků.“. Reflexe krajiny je sice častá, rozhodně ale nejde o environment, Spěváčkova krajina je téměř vždy součástí silného společenského tématu: „… Pak byli odplaveni Němci a do / jejich domů a bytů nastěhovali / Češi sebe. Teď jsou tu sami a / / bojí se, vždyť jejich vor je vratký / a voda okolo nich hluboká…“

Periskop je vlastně dokonalá metafora dvou pohledů. Pohledu vzhůru, nad anonymní dav. A pohledu do nitra. Vždy ale skrze druhou, v tu danou chvíli nejbližší bytost: „… A zbýváš Ty / a zbývám já; tím, že plujeme / spolu, jsme přítomní a věční…“ Jindy to jsou přátelé, s nimiž lze sedět až do svítání a po vytuhnutí se ptát jejich andělů strážných, jak si představují ráj. Nejtypičtější rys jeho tvorby zůstává konstantní a trvám si na něm. Jan Spěváček je – pro jakousi až fyzickou srdečnost, humor (interně tomu říkáme „nablblost“) – dost ojedinělým jevem.

Honza vyšponoval svůj Periskop k výšinám, a kupodivu nenarazil o klenbu, v těch nejlepších kusech lze číst silné poselství o smíření pěti, dvaceti, ne-li tisíci srdcí.

V rozšířeném vydání nabízí knížka ještě další pohled skrze URBRS ZIN, v němž si lze přečíst komentář editorky Marie Feryny, další Janovy básně vyřazené z finálního rukopisu + dopis editorce, popřípadě Kauerovy koláže, jakož i mnoho dalších periskopičin…

skrýt