Popis
Rád sleduji zápas výtvarníka se slovem, ale i básníka s kresbou, případně hudebníka s poezií. Domnívám se, že ukročení jiným směrem je vždycky obohacující – především pro samotné umělce. Kniha Ticho těchto věcí je monologem výtvarnice Anežky Kovalové. A jsou to slova stejně skromná a pokorná jako její kresby a malby.
pokračovat
Když Anežka mluví o jistotě, mluví o jistotě bílých zdí, o jistotě stolu a podlahy a…?! Věcí. Když mluví o přítomnosti, mluví o nočním kopci, o tmavém mraku či spadlém jablku. Když jde o zvuk, je to zvuk vody protékající korunami podzimních stromů. Když píše o tichu, tak o tichu zůstávajícím po člověku, který před chvílí odešel. O Bohu ani slovo, a přece máte pocit, že je všudypřítomný. Pokud zde existuje nějaký dialog, pak výhradně se Zemí, nebem, anděli. Má to svoji logiku, neboť Anežka je v prvé řadě výtvarnice, proto se kloní k reálným detailům viděné skutečnosti, k tomu, co spoluvytváří každodenní obraz-odraz života.
Domnívám se, že ten věčný dialog s věcmi je Anežčin záměr. Samotné její skromnosti se příčí něco tak nevyslovitelného – jako je Bůh – vyslovit. Nechává ho být vedle sebe, zemitě posedávat na židli, nebo u stolu, na kopci, pod mrakem, v odlehlém, ale věčném a věcném tichu… Teprve potom maluje. Židli, stůl, kopec, květinu, popřípadě píše, vždy s neviděnou boží přítomností.
Knížka Ticho těchto věcí je o naprostém zastavení se v čase. Opakem toho, co se děje tam… venku.
Aleš Kauer, prosinec 2020
skrýt
Recenze
>>> Anežka a Miroslav Kovalovi: Okna na sever, Muzeum umění Olomouc, 2022
>>> Zdeněk Volf: Mezi viděným a skrytým, Tvar 15/2021
>>> Aleš Kauer: Uvedení knížky (video) 3. 12. 2020
>>> Markéta Pilátová: Anežčino ticho ČRo 3 Vltava
Ukázka z knížky
Přemýšlím nad tím, jak by měl vypadat vlastní text o vlastní tvorbě a přemáhám prvotní překážku – to jest nechuť k tomuto úkolu.
pokračovat
Co pokouším se – nesouvisle a tápavě – formulovat malováním či kreslením, už teprve neovládám slovy. Snad by to měla být báseň o strohém prostoru místnosti a o jistotě jejích bílých zdí a o jistotě stolu a podlahy a věcí. O tichu, zůstávajícím po člověku, který odtud před chvílí odešel. A měla by otevřít dveře do krajiny, která zalehla by člověka omamnou tíží pra-Země a pra-Času. Přítomností nočního kopce, tmavého mraku či spadlého jablka. Zvukem vody, protékající korunami podzimních stromů. A měla by být o člověku, který vším prochází a jehož největším bohatstvím je vědomí tajemství tohoto všeho.
Ale básník nejsem. Smím sedět u stolu vprostřed své místnosti a dívat se ven třemi okny. Do hlubinné noci i bílého dne. Odposlouchávat ticho – hlas věčnosti. A poslušna nápovědám tohoto hlasu zkoušet veškerou nejbližší skutečnost, jak mne zasahuje a zavaluje, vpečetit do obrazu. Ten by měl umět vypovídat sám, bez pomoci slov.
(Text k výstavě „Střední věk“ v domě U kamenného zvonu v Praze, duben 1989)
skrýt
